Významné osobnosti spojené s obcí Myslív.
Byl rodákem z Rožmitálu pod Třemšínem, kde byl jeho otec mlynářem. Vychodil zde obecnou školu. Později se jeho rodina přestěhovala do Prahy, kde navštěvoval hlavní školu na Smíchově a později gymnázium na Malé Straně,následné přestoupil na průmyslovou školu na Smíchově a nakonec na reálnou německou školu na Starém Městě pražském. Své vzdělání pak završil na c. k. českém ústavu ku vzdělávání učitelů v Praze. V roce 1877 byl jmenován prozatímním správcem školy v Luženicích u Domažlic. Počátkem školního roku 1879 byl ustanoven definitivním učitelem na trojtřídní škole v Kolinci. O tři roky později byl jmenován řídícím učitelem v Myslívě, kde pak strávil zbytek života. Zemřel stižen mrtvicí na návštěvě u svého bratra v Písku v roce 1911.
Narodil se 26. června 1908 v domě číslo 36 v Bělčicích, ležících mezi Blatnou a Březnicí. Je to krajina plná rybníků, lesů, luk a neporušených přírodních zákoutí vybízejících k zamyšlení. V tomto kraji strávil i své dětství.Celý jeho život je prostoupen vzpomínkou na toto ranné období, které je především spojeno s klukovskými radovánkami, prací na pastvě a s celým koloběhem vesnického života. Právě za svého dětství začal plně vnímat krásy přírody, vědomí domova a pěstovat v sobě porozumění pro chudý, venkovský lid.
V rodných Bělčicích Ladislav Stehlík chodil do obecné školy, měšťanskou školu pak navštěvoval v Blatné. Dětství prožil radostně a šťastně v Bělčicích. Nevyrůstal v zámožné rodině, a tak pomáhal spolu se sourozenci rodičům v hospodářství. Nejvíce měl rád práci na pastvě. Ta pro něj nebyla jen prací, nýbrž i zábavou. Jako pasáček ochutnal vůni brambor pečených v dýmu ohníčků, klukovské hry a jiné radovánky, které mu život na venkově uprostřed neporušené přírody poskytoval.
V letech 1924 -1928 studoval na učitelském ústavu v Příbrami. Zde potkal i řadu svých přátel. Po maturitě začal Ladislav pracovat jako pedagog. Nejprve vyučoval na obecných školách v okolí svého rodiště, a to v Leleticích, v Hudčicích a v Koupi. Od května 1930 do osvobození v roce 1945, tedy celých patnáct let, pracoval jako učitel v pošumavské vesnici na obecné škole v Myslívě na Klatovsku.
Myslívský pobyt Ladislav Stehlíka inspiroval k napsání šesti básnických sbírek. Toto odlehlé venkovské prostředí ho nijak neizolovalo od kulturního dění: přispíval do různých časopisů, spolupracoval na redigování příbramského sborníku Drúza a neustále udržoval přátelské a společenské styky s mnoha významnými uměleckými osobnostmi jižních a jihozá-padních Čech, Podbrdska, Plzně a Prahy. Nejvíce však tíhl k Plzni. Ta se stala za Stehlíkova myslívského pobytu centrem regionálních básníků. Zde se často scházel se svými uměleckými přáteli a debatoval s nimi o kulturním dění i o umělecké tvorbě.
Jeho přátelé, kterých měl mezi prostými venkovskými lidmi a i mezi umělci celou řadu, ho pak navštěvovali doma v Myslívě. Byli to například Josef a Karel Čapkovi, Jan Čarek, František Halas, Josef Hora, František Kašpar, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert a Karel Vokáč, dále překladatel Pavel Eisner, Václav Polívka, Vlastimil Rada, Vojtěch Sedláček, Václav Špála.
V roce 1945 se Ladislav Stehlík se svou rodinou stěhuje do Prahy, do bytu na Vinohradech, který mu přenechal František Halas. Nabízená místa na ministerstvu informací a na ministerstvu školství ve skromnosti odmítl a nadále se věnoval svému učitelskému povolání. Vyučoval postupně na třech smíchovských školách, a to až do roku 1966, kdy odešel do důchodu a nadále se věnoval jen literární práci.
V roce 1968, k výročí jeho 60. narozenin, mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Zemřel 11.9.1987 v Praze a na své přání byl pohřben ve svých rodných Bělčicích. Hrob Ladislava Stehlíka zdobí busta od sochaře Břetislava Bendy.
Historička umění, publicistka PhDr. Blanka Stehlíková Csc., se narodila 26. 8. 1933 v Březových Horách. Po myslívské škole navštěvovala Spolkové dívčí gymnázium v Českých Budějovicích a od roku 1945 až do roku 1951 Státní reálné gymnázium Jana Masaryka v Praze. Poté vystudovala Filozofickou fakultu UK v Praze, obor dějiny umění. Diplom kandidáta věd, za disertaci Česká angažovaná grafika 1917 – 1927, jí byl předán v roce 1989. Bohatá je její odborná činnost v oblasti umění 20. století (zejména grafika a knižní ilustrace), pracovala také jako vědecká síla v kabinetu pro teorii, kritiku a dokumentaci Svazu čs. výtvarných umělců, dále jako redaktorka Večerní Prahy. V letech 1986 – 1991 byla členkou poroty Nejkrásnější knihy ČSSR. Od roku 1990 je členkou vědecké rady Památníku Terezín. Bohatá je také její kurátorská a publikační činnost. Je také autorka četných novinových a časopiseckých článků. V roce 1986 převzala cenu Svazu českých výtvarných umělců za přínos v oblasti knihy a ilustrace, dvě pamětní medaile Památníku Terezín a v roce 2007 obdržela medaili Václava Hollara.
Pan František Wawrečka se narodil 3. dubna 1920 v Ostravě – Zábřehu jako třetí z pěti dětí. Dětství trávil v Zábřehu, vil letech se s rodiči přestěhoval do Vítkovic. Vyučil se modelářem a pracoval ve Vítkovických železárnách.
V létě roku 1939 se schylovalo k válce a pan František Wawrečka se spolu s kamarádem rozhodl odejít do Polska, kde se tvořila vojenská skupina generála Ludvíka Svobody. Jejich cesta vedla přes Polsko do Sovětského Svazu přes Moskvu a Oděsu, na lodi propluli Bospor a Dardanely a přes Istanbul dál na Střední východ do Palestiny ke generálu Klapálkovi. Jako členové pěšího praporu byli vysláni Západní pouští do obsazené pevnosti Tobruku v Libyi. Zde prožil téměř tři roky válečných útrap s různými přesuny po pobřeží Středozemního moře.
V roce 1942 byli přecvičeni na protiletadlový pluk a načas zakotvili v Palestinské Haifě jako obrana letiště. V roce 1943 se obeplutím afrického kontinentu dostali do Anglie, kde pan Wawrečka absolvoval kurs pro řidiče a stala se členem motorizovaného praporu. V r. 1944 obléhali francouzský Dunkerque a zde zůstali až do konce války. Do rodné země – Československa se p. Wawrečka vrátil po
dlouhých šesti letech, z klatovské nemocnice, kde byl léčen s otravou ruky, se přemístil do Myslíva ke svému útvaru.
V Myslívě potkal také svoji budoucí manželku Helenu Sporkovou, se kterou se na podzim roku 1945 oženil. Na krátkou dobu odešli do Ostravy, kde se jim narodil syn Vladimír. Protože v Myslívě zůstal otec paní Heleny Wawrečkové sám, vrátili se všichni zpět. Od r. 1947 začal pan Wawrečka pracovat v Plzeňské Škodovce jako dřevomodelář, kterým se vyučil. Této práci zůstal věrný až do roku 1970, kdy odešel do invalidního důchodu.
Za odvahu a statečnost, kterou pan Wawrečka prokázal odchodem do zahraničního odboje, dostal mnoho ocenění a vyznamenání jako Československý válečný kříž, Polský válečný kříž, Medaile za chrabrost, Medaile za obranu Polska, Africká hvězda osmé brigády, ocenění 1939-45, Hvězda za účast ve válce, Medaile za zásluhy, za boj proti fašismu, pamětní medaile a mnoho dalších. Na sklonu roku 2005 byl pan Wawrečka vyznamenán nejvyšším francouzským Řádem čestné legie a byl jmenován Rytířem Čestné legie. V roce 2006 byl slavnostně jmenován Čestným občanem Obce Myslív.
Profesor, ing. Stanislav Kubík, doktor technických věd, řádný člen Československé akademie věd, se narodil 15.11.1930 v rodině vesnického kovářev Myslívě. Do obecné školy chodil v Myslívě, do Měšťanské školy v Nepomuku a do průmyslové školy v Plzni. Inženýrský titul získal na Vysoké škole strojní a elektrotechnické (VŠSE) v Plzni, poté absolvoval vědeckou aspiraturu na Elektrotechnické fakultě Českého učení technického v Praze. Je jedním ze zakladatelů oboru technická kybernetika v Československu a hlavním budovatelem tohoto oboru na VŠSE v Plzni. Pracoval jako vedoucí katedry technické kybernetiky, byl rektorem VŠSE v Plzni. Po odchodu z VŠSE byl ředitelem Ústavu teorie informace a automatizace Československé akademie věd (ČSAV), vědeckým sekretářem ČSAV a poté místopředsedou ČSAV.
Nejdůležitějších odborných výsledků dosáhl v oblasti analýzy a syntézy nelineárních dynamických systémů. Je autorem a spoluautorem mnoha vědeckých a odborných článků a pojednání uveřejněných v našich i zahraničních časopisech a na konferencích, dvanácti monografií vydaných v Československu i zahraničí a výzkumných zpráv, které jsou výsledkem spolupráce s průmyslovými a výzkumnými organizacemi.
Manželka Marta je elektroinženýrka. Mladší dcera tragicky zahynula v roce 1972. Starší dcera je inženýrka, vnučka je lékařka, vnuk studuje Vysokou školu ekonomickou v Praze. Minulý rok se narodila pravnučka.